23 pověstí
a lidových vyprávění z
Georgswaldu a jeho okolí
23 pověstí
a lidových vyprávění z
Georgswaldu a jeho okolí
Je známo několik desítek pověstí a příběhů z Jiříkova (dříve Georgswalde) a jeho okolí. Některé z nich v této sekci uvedeme. Tyto příběhy a vyprávění málem upadly v zapomnění. Naštěstí ale ne zcela.
OBSAH: bílý jezdec v Korlebauerově stodole; duch v Poštovní ulici; o křížku na Šluknovském kopci; šedý mužíček; noční lovec; ohnivý pes; vykoupený; potrestaná křivda na stromu; šluknovský soudce objasňuje krádež; o chytrém muži I.; zahrabaná kostra; o křížku u hostince Švýcarsko; Flachsnaz; černá knížka u Donatgerbera; z dolního mlýna; ukradené hodiny; ďábel v zrcadle; o Järschlovi - začarovaný most; splněné přání; znamení; o chytrém muži II.; trpaslík; strašidelná rakev
bílý jezdec v Korlebauerově stodole
U Korlebauerů v Dolním Georgswaldu také strašilo. Žita a ovsa se tehdy urodilo dost a žně se vydařily. Široko daleko byl ten rok dostatek obilí. Jen Korlebauer se z té úrody netěšil. Každý den se totiž v jeho stodole zjevoval bílý jezdec s kosou na velkém koni a ten kůň mu vždy všechnu úrodu sežral. Korlebauer si s tím nevěděl rady. Jednoho dne mu někdo poradil, aby na té stodole vztyčil kříž. Korlebauer rady poslechl a bílý jezdec na koni se tam už nikdy neobjevil. znáte z Jiříkovských novin únor/2011
Po dlouhá léta pracovala Marie Rieslerová - buď jí země lehká - v Gottlově mandlu. Jednoho dne tam zůstala mnohem déle než obvykle a když se navečer vracela domů, nebylo na ulici ani živáčka. Když potom procházela Poštovní ulicí, zaslechla, jak před ní někdo vychrstnul na chodník kýbl vody. "Taková hloupost", pomyslela si, "teď tím svinstvem budu muset projít" a pokračovala v chůzi. Když ale k tomu místu došla, bylo tam sucho a čisto. V tom okamžení ji zamrazilo a ona vzala nohy na ramena, aby tomu děsivému duchovi utekla.
Křížek u silnice na Šluknovském kopci označuje místo, na němž roku 1765 žena z horního Georgswaldu spatřila plameny požáru, který zažehl úder blesku a do základu vypálil její dům. Ta žena se ten večer vracela od soudu ve Šluknově, kde byla obviněna z krádeže a kde takto přísahala: "Ať mi ještě dnes v noci shoří grunt, jestli tu křivě přísahám!" (podle Lahmera, z Gegenkblätter von Georgswalde) křížek na kopci - foto
Jeden muž z dolního Georgswaldu měl co do činění se soudem ve Šluknově. U svatého obrázku na Wildbrettstrasse potkal šedého mužíčka. Mužíček ho varoval, aby do Šluknova nechodil. Ale muž si toho nevšímal a šel dál. Během soudu došlo k přísaze. Tou samou cestou se vracel domů a na tom samém místě potkal znovu mužíčka."Proč si mně neposlechl?" řekl mu mužíček. "Postav se tam, kde stojím já!" pokračoval. Muž poslechl. Tu se rozevřela země a oba v ní zmizeli. Už je nikdo nikdy neviděl.
Dříve byl v Georgswaldu často k vidění noční lovec. Přicházel z Töppelbergu (dnešní ´Skalka´), chodíval kolem arkýřového domu u chlapecké školy a odtud procházíval k Filipovu směrem k výšinám. Ve výšinách u stodoly Johana Wendlera potom mizíval v lese. Nikdo se mu nestavěl do cesty, každý se mu raději vyhnul. Snad za to mohli ti dva psi, které měl vždy při sobě. Nikdy nikomu nic neudělal a nikdy také nikdo nic neudělal jemu. (Richter, Nový Jiříkov)
V dřívějších dobách přibíhal z dolního Georgswaldu ohnivý pes. Pobíhal sem a tam až ke kapli v Londýnské ulici na své dlouhé míli. Poté se zase oklikami vracíval zpět. Nikdy neubližoval, jen naháněl strach.
V Königswalde anebo ve Šluknově šel jeden kněz přes Kreuzberg. Aniž by někoho viděl, slyšel ho třikrát kýchnout. Ze zvyklosti řekl "pomáhej pánbůh". Tu mu odpověděl neznámý hlas: "Bohu dík, nyní jsem vykoupen!"
Jednoho pěkného květnového dne si vyšel jeden muž z dolního Georgswaldu do lesa. Bylo mu u srdce tak blaze, že nevěděl, co by z té radosti měl dělat. V té radosti odřízl z kmenu jedné břízy kus kůry. Po nějakém čase onemocněl. Na jeho noze se tvořil zle vypadající vřed. Domácí léčba nepomohla a nepomohl ani přivolaný lékař se svými léky. Nic nepomáhalo, rána se nehojila a vypadala stále hůře. Jednoho dne ho navštívil jeho kamarád. Samozřejmě se stočil rozhovor i na nemocnou nohu. "A nevzpomeneš si, jak se ti to stalo? Jen tak to přeci asi nebylo?" "Ne, nemohu si vzpomenout." "Víš, milý kamaráde, před několika dny mně něco nezvyklého napadlo. Byl jsem se projít tam venku v lese a uviděl jsem tam břízu. Z té břízy někdo odřízl velký kus kůry. Hned jsem musel myslet na tvoje zranění." Nemocný zrudl. Kamarád si toho všiml a řekl: "Vydej se hned do lesa na to místo a najdi ten strom. Až ho najdeš, na místě ho ošetři a obvaž. Vyléčí-li se rána na tom stromě, vyléčíš se i ty." Muž poslechl a udělal vše tak, jak mu kamarád poradil. Mužův stav se začal zlepšovat, a když se rána na stromě zahojila úplně, vyléčil se zcela i ten muž.
šluknovský soudce objasňuje krádež
Ve Filipově žila jedna chudá rodina. Bylo v ní k nakrmení osm krků. Mnohdy to vycházelo jen tak tak. U pekaře Entricha se dávalo na dluh. Každé dva týdny se vše sečetlo a zkasírovalo. A protože lidé dluhy platily, vše bylo jak má být. Nastoupil podzim. Otec rodiny, mistr ve fabrice v Neugersdorfu pořídil brambory a uhlí na zimu, šel k pekaři, řekl mu o svých velkých výdajích a požádal ho, aby mu dal na dluh na další dva týdny. Stačilo se jen domluvit. Po čtrnácti dnech zaplatila matka, jmenovala se Resl, dvacet guldenů a nakoupila zároveň nové zboží. A jak už to tak ženské dělají, zapovídala se tam. Během rozhovoru si jedna sousedka vzala chléb a zase šla. Brzy na to šla i Resl. Za tři dny poslala Resl svého chlapce zase pro chléb. Pekařka byla trochu na rozpacích a řekla: "Vyřiď své matce, že už uplynuly čtyři týdny, ať co nejdřív zaplatí starý dluh, jinak toho bude mít moc a potom se to platí hůře!" S tím vzkazem poslala chlapce domů. Matka si ihned všimla, že chlapec nedonesl chléb a zeptala se ho, kde ho má. Na to jí chlapec vyřídil pekařčin vzkaz. Matka se zalekla, šla za otcem do fabriky a všechno mu řekla. Otec odešel z fabriky o hodinu dřív a společně potom odešli za pekařkou. Vzali si s sebou i dlužní knížečku, v níž pekařka vlastní rukou vymazala starý dluh, tedy ho křížem vyškrtla. Vše s ní společně ještě jednou probrali a všechno souhlasilo, jen dlužné peníze chyběly. Brzy po Resl přišla jiná zákaznice, která platila padesáti guldeny. Když jí měla pekařka dát nazpět, nedostávalo se v pokladně peněz. "Že by je vzala Resl?" napadlo ji. Dvacet guldenů nenajdete ležet každý den na zemi. Podezření tedy padlo na Resl, která rozhodně popírala svoji vinu. Brzy se o tom všem začalo mluvit i ve fabrice, kde pracoval otec. Jednoho dne za ním přišel jeden starý muž a řekl: "Poslyš, za tím by mohlo být něco jiného. Celé mi to připadá podezřelé. Vždyť vy tam u vás za hranicí máte chytré lidi! Dojdi si za šluknovským soudcem a nech jím celou věc vyšetřit. Řekni mu všechno tak, jak se to seběhlo. Bude tě to něco málo stát, ale vyplatí se to." Otec nato zašel za pekařkou a řekl jí: "Poslyš, už mám všeho toho podezírání dost. Půjdu za šluknovským soudcem a nechám ho vše vyšetřit. To nejhorší, co se mi může stát je to, že nás to vše bude stát o pět guldenů víc. A když ty za ním také nepůjdeš, zažaluju tě! Už nestrpím, abys naše dobré jméno vláčela dál bahnem!" Příštího dne se pekařka také vydala za soudcem. Soudce ji pečlivě vyslechl a potom řekl: "Chvíli tady počkejte o samotě a přemýšlejte o tom, kdo všechno by podle vás ty peníze mohl vzít." Potom odešel. Po chvíli zavolal pekařku do jiné místnosti. "Pojďte dál! Podívejte se do zrcadla. Stojí tam žena, která vám vrátila peníze. Jak se jmenuje?" "Resl!" "Teď přichází žena, která si během toho odnesla chléb. Kdo je to?" "To je má sousedka!" Poté soudce zakryl zrcadlo, udělal nějaký hokus pokus a poslal pekařku z místnosti. Po chvíli ji zase povolal dovnitř. Musela si přitom sednout na židli. Potom řekl: "Ať se objeví zloděj!" Soudce odkryl zrcadlo a v něm bylo vidět pekařství. Otevřeli se dveře, vstoupila ta sousedka a ukradla peníze. "Poznáváte tu ženu?" "Ano, to je má sousedka!" "Ona má ty peníze. Jděte domů. Zajděte za ní a pošeptejte jí do ucha, že ona je ta straka. Lhát, že nemá cenu!" Pekařka učinila tak, jak jí soudce poradil. Šla za sousedkou a řekla jí: "Do osmi bude na pultě v pekařství ležet dvacet guldenů, nebo tě udám četníkům!" Sousedka padla na kolena, vše přiznala a prosila úpěnlivě za odpuštění. Pekařka se s Resl a jejím mužem nakonec usmířila. (Josef Buder, školní sluha)
Dříve žilo mnohem více lidí, kteří uměli čarovat. Odčarovávat uměli ale jen někteří. Chytrý muž to uměl. Jednou šla tancovat čtyři děvčata. S jedním z nich chtěl tancovat jeden cizinec. Byl jí nepříjemný a tak ho nechala být. Chuť k tanci jí najednou opustila a vydala se domů. Jakmile za sebou nechala dveře sálu, začali na něj pršet modré kamínky. Bylo to strašidelné. Doma chtěli tomu ubohému dítěti pomoci a tak nad něj jako deštník dali silný plech. Ale ani to nepomohlo a kamínky se propadaly skrz něj. V nouzi pak zavolali chytrého muže. Ten vše odčaroval a kamenný déšť ustal.
V jednom domě v Georgswaldu nepřetržitě strašilo a jeho obyvatelé se ustavičně báli. Bylo to stále horší a horší a jednoho dne ho jeho obyvatelé úplně opustili. Tu jedno děvče, které se v domě kdysi narodilo, sebralo odvahu. "Uvidíme, jestli si s duchy poradím" řeklo si a šlo do domu strávit večer a snažilo se neusnout. Vzalo si tedy kolovrat a předlo. Ubíhala hodina za hodinou a nic se nedělo až do půlnoci. Poté co odbil poslední úder půlnoci, vrazil do místnosti duch jezdce na oři. Děvče se sice třáslo, ale vytrvalo. A duch jezdce začal mluvit vysokým hlasem: "Dnes přicházím naposledy, vytrhejte prkna z podlahy!". Beze zvuku zmizeli jak duch jezdce, tak i jeho oř a už se nikdy více neobjevili. Druhého dne se stalo tak, jak duch pravil a pod podlahou našli zahrabanou kostru. Tu kostru pak pohřbili ve vysvěcené zemi. Od té doby byl v domě klid a ubohá duše došla pokoje.
V Georgswaldu žil velmi zlý člověk. Lidé se ho vždy chtěli zbavit, když k nim přišel, jeho to ale nikdy moc nezajímalo. A protože ho nikdo nemohl vystát, rozhodli se ho odstranit ze světa. Ten člověk to vytušil a začal říkat: "Budete na mně vzpomínat. Každý večer bude na silnici lehat pes a bude děsit lidi!" A tak se po jeho skonu stalo. Na jednom určitém místě začal lehávat pes se svítícíma očima a ohnivým jazykem. Ten pes dávil lidi, kteří mu zkřížili cestu. Aby toho psa zapudili, postavili na tom místě kříž. Ten kříž také pomohl. Pes zmizel a už se nikdy více neobjevil. (Hubert Gürtel, č.p.483) - hostinec Švýcarsko - foto
Jedním chytrým rozumným mužem byl Flachsnaz. Jak přišel ke svému jménu už ví dnes jen málokdo. Ucházel se o přijetí do Řádu svobodných zednářů v Neusalze, ale když měl donést svatou hostii, začal se toho obávat a chtěl od toho upustit. Tím ale nic neskončilo, naopak. Taškařina provázela taškařinu. Brzy už to nešlo dál, brzy se to už nedalo snést, brzy už zase klopýtal bez příčiny. Nikdo mu nemohl pomoct. Až tu mu někdo poradil, aby jel do Mariascheinu a vyžádal si pomoc tamních Jezuitů. Vyslechl radu a Jezuité mu pomohli. To obtěžování přestalo. (podle A.Holfeld)
Donatgerberův tovaryš vlastnil černou knížku. Často si v ní četl a nikoho jiného do ní nenechal nahlédnout. Byl to čiperný, veselý chlapík, který nikdy nezkazil legraci, znal všemožné kousky a všude ho rádi viděli a zvali. A taky se o něm říkalo, že prý umí čarovat. Na vině tomu mohla být právě ta černá knížka. Do jeho černé knížky by se rádi podívali i lidé, s nimiž se stýkal, především pak chlapci a děvčata, se kterými chodil do společnosti. Po práci a sobotních odpolednách se střídali mladí lidé u Donatgerberů (č.p.176) a Rieslerů (č.p.175), anebo v jiných domech a měli svou zábavu. Jednou se sešli znovu u Gerberů. Tovaryš nebyl doma a tak je napadlo zkusit najít jeho knížku. Našli ji a zvědavě v ní začali číst. Když tu najednou seděli na kamnech tři havrani. Všichni se polekali a ať dělali co dělali, havrani ne a ne uletět. Ti mladí lidé dostali strach, ale nic nepomáhalo. Jen kdyby tu byl tovaryš, ale ten chyběl a ani se nezdálo, že by měl přijít. Hledali ho v celé obci a nakonec ho našli. Ihned pak šel s nimi domů, řekl jen pár slov a havrani byli pryč. Lidé se ze své zvědavosti vyléčili a už se nikdy víc do černé knížky nepodívali.
Kolem roku 1670 měl tehdejší dolní mlynář pomocníka, který uměl roztodivné věci. Když si toho mlynář všiml, nemohl svého přičinlivého pomocníka ani vystát. Nebylo tedy divné, že se mu nelíbilo, že se do sebe ten pomocník a jeho dcera zakoukali. Rozmlouval jim to, ale když ani to nepomáhalo, toho pomocníka propustil. Když ten pomocník mlýn opouštěl, řekl: "Tu dceru dostanu, ať se budete snažit sebevíc!" "Nedostaneš", řekl mlynář, "uvidíme, kdo bude silnější!" Když byl ten pomocník pryč, otevřel mlynář všechny troje dveře domu a co nejpřísněji přikázal je nezavírat. Netrvalo dlouho a mlynářova dcera přišla velmi rozrušená, jako by hypnotizovaná ze své komůrky a chtěla vyjít domovními dveřmi ven. Mlynář ji zadržel a poručil jí sundat si zástěru a vyhodit ji ze dveří ven. Děvče ho poslechlo. Její zástěra vyletěla ze dveří až k horní cestě. Potom strčil dceru znovu do komůrky. Dveře museli zůstat zase otevřené. Po chvíli vstoupila mlynářova dcera zase do místnosti. V tom spadlo ze zdi řešeto. Mlynář ho vyvalil ven. Řešeto se kutálelo dál, kolem Krebsova šenku až do Neusalzy. Mlynářka musela jít za ním aby zjistila, kudy se bude kutálet dál. Mlynář jí ale přísně zakázal překročit zemskou hranici. Žena běžela až k Rudolfbauerovi. Ještě zahlédla, jak se kutálelo z Hemplu u Friedersdorfu. Když jí zmizelo z očí, šla domů a vše vyprávěla. Mlynář byl spokojený a řekl: "Ten už nikdy nevkročí do našeho domu." Pomocník se už nikdy neukázal. Ze svatby nebylo nic. Mlynářova síla byle větší než síla toho pomocníka. (Dießner, č.p.647)
Bratr mého dědečka bydlel ve Filipově. Říkalo se tam u Fričnů. Zedničil a dlouho pracoval v Ehrenberku. A tam se seznámil s jiným zedníkem. Jednou se oba vrátili po práci k němu domů, vypili spolu sklenici piva a přidali pár panáčků, takže byli družní a veselí. Velkoryse ho nechal můj prastrýc u sebe přespat. Ze zvyku nechal stál své hodiny poblíž sebe. Když se probudil, byl už ten druhý na cestě pryč. „Už jsem vstal“, řekl ten druhý, „abych byl co nevidět doma!“ „Já ještě vstávat nebudu“, řekl prastrýc, převalil se na bok, a spal dál. Tamten šel. A když konečně prastrýc vstal, ze zvyku se chtěl podívat na své hodiny. Ty byly pryč. „Nechal jsem je přece tady stát“, řekl si, „přece se nepropadly do země!“ Prohledal vše, ale hodiny byly pryč. Nechtěl to ale tak nechat a proto zašel k chytrému muži do Oderwitz a vše mu převyprávěl. „Nemějte strach a jděte v klidu domů, zloděj Vám hodiny donese zpět! Dělejte tak, jak Vám řeknu: vstaňte dříve než vyjde slunce, vezměte hliněný hrnec a kvedlejte s ním tak dlouho, než vyjde slunce. A to dělejte tři dny po sobě.“ Můj prastrýc šel domů a poslechl radu. Třetího dne přiběhl ten zedník a řekl: „Johane, tady máš své hodiny a nech mně už být, už dva dny si nemohu zdřímnout, abych měl klid!“ (Dießner, č.p.647) znáte z Jiříkovských novin leden/2011
V Georgswaldu žila žena, která k smrti ráda čarovala. Chtěla znát myšlenky svých sousedů a především si přála mít zrcadlo, které by jí všechno zjevilo. Jednoho dne dostala dobře zavázaný balík a když ho otevřela, uviděla, že v něm je zrcadlo. Podívala se do něj, a hned ho otráveně odstrčila. Lidé se jí ptali, co se stalo? Řekla, že v něm uviděla ďábla. Když se do zrcadla dívali jiní lidé, ďábla v něm už neviděli. (podle W.Kade)
o Järschlovi - začarovaný most
V jednom domě, ať už to bylo u chudého Järschla, anebo jinde, to už nevím, se scházela každý večer skupinka chlapů. Zrovinka se dobře bavili, když jednoho z nich napadlo jít domů. Bylo to dříve než jindy. Přemlouvat ho nemělo cenu a tak šel. "Dneska nechoď přes most", radil mu Järschl. A měl pravdu. Když došel soused k mostu přes Ritterbach, byl most pryč. Chtěl tedy přejít přes most další, ležící výš, ale nemohl se hnout z místa. Až po hodině přišli jeho kamarádi a našli ho tam stát, a most tam taky byl. Ten nešťastník vyprávěl, co se stalo. "Vidíš", řekl Järschl, "kdybys na mě dal hned, tak by se nestalo".
Ve Filipově v domě číslo 11 bydel nějaký Giebeleiser. Často se přel s obecním soudcem. A když se zase jednou oba potkali u šluknovského soudu, řekl: "Představený obce se mně už natrápil tolik, že už mám jen jediné přání; chtěl bych taky zemřít, až ho pohřbí. Pak přijdu dozajista do nebe!" Giebeleiser neprosil pro nic za nic. Když jeho kolegu ve při nesli k hrobu, zavřel oči na vždy.
U Floriána Holfelda sloužila Resl, děvče z Königswalde. Měla tam svého milého, Jozef Krebs se jmenoval. Když se oženil, obvykle ho doprovázel jeho kamarád Eisert. A když se zase jednou po půlnoci vraceli z hospody domů, z čista jasna trefil Eisertovu dýmku červený kámen. "Kdybych jen věděl, co to má znamenat?" pravil Eisert. Za tři dny na hodinu přesně jeho dům do základu vyhořel. (podle A.Holfeld)
V Georgswaldu žil chlapík, kterému šlo čarování ještě lépe, než skutečným čarodějnicím. Proto mu přezdívali chytrý muž. V horním Georgswaldu žil sedlák, kterému jeho krávy jednoho dne dojily krev namísto mléka. V té nouzi zavolal chytrého muže a zeptal se ho, proč tomu tak je. "No", řekl chytrý muž, "to Vaše příbuzná Vám začarovala chlév. Chcete ji vidět?". Potom sáhl chytrý muž do své kabely a vytáhl zrcadlo, ve kterém mohli lidé tu příbuznou, která začarovala chlév, spatřit. Potom ten chytrý řekl zaklínadlo, máchl rukou a odešel. Při dalším dojení už krávy zase dojily mléko. V téže hodinu ta příbuzná zemřela.
Jeden zdejší chodil rád na procházky. A když si to jednoho dne zase jednou tak štrádoval cestou necestou, uviděl na té cestě ležet trpaslíka. Ten se tam roztahoval tak, aby jeden kolem něj nemohl projít. Ten člověk si to ale razil dál, spoléhaje se při tom na svou velikost. Tu se trpaslík zvedl a rychle přeběhl zase o kousek dál a zase se tam natáhl, aby jeden kolem neprošel. A brzy se to samé divadlo opakovalo znovu. Trpaslík vstával, aby zase popoběhl a opět si lehal. Když si lehnul trpaslík naposledy, přidal se k němu velký pes. Ten člověk chtěl projít znovu, ale ten pes se do něj pustil tak, že ten člověk vzal nohy na ramena.
Ve Varnsdorfu se měl skutečně odehrát následující příběh: Truhlářský mistr měl dokončit rakev. Bylo už pozdě, když práci dokončil. Přes pozdní hodinu však chtěl rakev ještě doručit. Cestou ho ale překvapil déšť. Dlouho nepřemýšlel a do rakve si lehl, aby se ochránil před deštěm. Čas od času nadzvedl její víko, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Kolem procházející pozdní hospodský opilec se posadil na truhlářovu káru převážející rakev a chtěl si odpočinout. Ale když se nadzvedlo víko rakve, strachy na místě zkoprněl. Truhlářský mistr z rakve vstal a v tom zkoprnělém poznal svého dobrého kamaráda. Potom tím nejnevinnějším hlasem svému druhovi vše vysvětlil.
zdroj: Erinnerungen an Georgswalde, 2.Band; překlad © Mgr.Vladimír Matička
DALŠÍ POVĚSTI: Pověsti z Pruského Samlandu od Rudolfa Friedricha Reusche
